Divoký mák si natrhám
na poli zprahlém nejvíce,
pomněnky modré k němu dám,
jež u struh kvetou teskníce.

Na její lože nastelu
mák divoký, mák divoký!
Můj Bože, já tam nastelu
mák divoký, mák divoký!

Ať rdí se, cudná světice,
ať stud a vztek jí v tvář krev hnal!
Mák rudý rád mám nejvíce.
Vždyť krev jsem vždycky, vždycky dal!

Krvavě kvetla láska má,
jak krví plá má nenávist.
Umřela v krvi láska má.
Co slzami zrosila míst!

Ó ctnostná panno, světice,
můžete s pomněnkou si hrát!
Mák rudý rád mám nejvíce
a umím, umím pohrdat!

Pohádky krve, 1898