Ký cit tak bolně srdce mé provívá?
Ty hory v smutku samotny stojící?
Ty lesy ve snách věčných se kojící?
Či zvonku hlas, co po horách zaznívá?
Ten hlas, ten hlas, co kvílí krajinou?
Či řeka dolinami se vinoucí? –
Ó ne, mne jiný obraz obletuje,
Mne jiný sen v své tajno zasvěcuje;
Mne budí láska – v srdci zvuk hynoucí,
Zvuk ten, zvuk ten zajímá duši mou!
Proč truchlím? – Ach, mne všecko k žalu zove!
Ty hory vysoké se nemilují,
Ty lesy temnotou se obvinují,
Ty vlnky zajdou, připlynou-li nové;
Nadarmo zde se láska jeví má!
Když hlasu ozvěna odpověděla,
Sbor ptactva zděšen daleko zalítnul,
Jak žalostí by se mnou hvozd procitnul;
A přec ta země mi nerozuměla –
Jen pustý hrob za lásku mi chová!

Květy, 1937