A láska lásku časem nepochopí.
Bolestí krutou vteřina se temní.
Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou…
Tma hrubých stínů osvětlením zjemní…
Žluť hájů plane… Pták se koupá v ní.
Je podzim krásný. Slunce plane kmeny.
Jdem do své meditace zabráni
v kraj životem i smrtí okouzlený…
Lze leccos nechápat… Háj zvadnul již,
však pták chce teprv zpívat… Slunce zašlo,
a my chcem někam přes hory a řeky,
my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo…
Mhy teplé modrý rozvěšují flór…
Jak listy žluté pod nohama chřestí…
Lze leccos nechápat,… žal srdcí věřících
a srdcí ubitých zoufalé štěstí,…
i to, že mroucí Duše milovat
by teprv chtěla… Přissát se a vtělit
do atomů, jež hoří světlem dnů
a jimiž krok a úsměv žití přelít…
Lyrika lásky a života, 1907