A vždycky jen láska to byla a láska,
k níž ona v zášeří krbu se znala.
Na prahu člověk stál, srdce se třáslo:
Nelhala dneska? Či lhala?

Však v zrcadla odraz i trpké sny vklouzly,
a v pohyb paže leh’ útočný strach.
Dveře jsem zavřel. Snad jsem se usmál.
Smysly jdou v temnotách…

Diskretní světýlko korálků temných
prokmitá záplavou spuštěných vlasů.
– Světýlko, zahřej mi dušičku dneska,
čekala nějakou spásu…

Nevím, co bylo to: srdce se třáslo.
A nevím, co bylo to: bouřil se cit.
Něčeho v životě bylo mi málo –
a mnoho, co nemělo být…

Plamínky, 1907