Básničky o lásce nebo vznešeněji básně o lásce ztělesňují v představách mnoha lidí samotnou poezii. A jak by ne. Milostná poezie má dlouhou tradici od starověkých hymnů přes básně středověkých trubadúrů až po výsostně subjektivní milostnou lyriku romantismu.
Web přináší verše o lásce básníků různých dob. Z důvodu autorských práv k jednotlivým básním se ale soustředíme na básníky, kteří tvořili v 19. a v 1. polovině 20. století. Hlavní podmínkou pro zařazení milostné básně či básně s tematikou lásky je, že takováto báseň o lásce musí být krásná nebo alespoň zajímavá. Najdete zde jak časem prověřené básně o lásce od klasiků, tak stejně kouzelné verše méně známých i pozapomenutých básníků.
Web snad udělá radost všem milovníkům dobré milostné poezie a zamilované básničky pomohou všem milujícím a milovaným vyjádřit slovy jejich emoce. Však taková báseň z lásky bývá nejkrásnějším dárkem.
A snad i těm, kdo právě trpí bolestí lásky, dodají jednotlivé milostné básničky sílu a podporu a ukáží jim, že i smutek k lásce neodmyslitelně patří. Láska přinesla radost i zklamání milionům lidí před námi a bude přinášet i milionům po nás. Jen básníci mají ale dar svými verši zachytit a vydechnout kouzlo i bolest lásky.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Okna v bouři, 1894
Vzduch něžný tak byl a jemný,
že vůněmi hladil, že vláh’
dech jeho hluboký, zemný,
květ v slunci hřál na lipách.
Mně zdálo se, něhou se dusím
a láskou že musím mřít.
Že na tebe myslit musím
a jasně tě před sebou zřít.
A z hudby, již slyším zvučet,
se spřádá již tvoje tvář
a z květů, jež počly pučet,
vlá s bílého čela ti šlář,
a z pramenu, jenž tu stékal
tenounce nad travný klas,
se hovor ztajený smekal
a já v něm tvůj slyšel hlas.
A něha vše zalila vroucí,
je štěstím a závratí.
Já, k vrcholu života jdoucí,
to cítím zavátí,
jde představou po mém boku
neslyšně po květech,
ji ve větru slyším a toku,
zřím v stínů přeletech.
Ještě jednou se vrátíme, 1912
Motýl se do jara zavěsí
a kreslí nejkrásnější výkresy,
ty malíři se smutnýma očima,
oblaka maluj, která srdcem jdou,
a s láskou putuj za nima,
když bolest tvoji nebem odvedou.
Trhal jen květy, které měl nejvíc rád,
a dneska do zahrad
lomozně padá sníh.
Sestoupil pod zem s kahancem blikavým,
z nějž světlo prchá a kvete v dým.
Chtěl slyšet, jak srdce země bije v tichu,
naslouchat toužil u vod podzemních.
A slyšel kamenný vodopád smíchu,
po vodách marnosti plul.
Snad zahyne, snad zahynul —
Hvězdy až k srdci bodaly
a z dálky do dáli
slavně se vlnil svět.
Slunce jak trubač stálo na hoře nejvyšší
a ten, kdo neslyší,
nechť v jeho stínu
sám hledá svou vinu
a najde v rose suchý květ.
Víš, že její srdce má hvězdy tvar,
ty za ním putuješ, jen abys putoval.
Pak ztichla jízdní dráha
a zpíval vozů let a koní cval,
cítils jak krása její po srdci ti sahá
a toužils, radostně se skryv,
za chvíle ty přinést jí něco v dar.
A poznals jenom, že dávno sama
si vše už vzala dřív.
Přemýšlej dlouho, dlouho v snách
a uvěříš, že Kristus v bouři chodil po vlnách.
Zpívají ptáci a život v hodinách bije
a láska? Láska tajemství je,
jež tiše kráčí po vlnách.
Hvězdy na zemi padaly
a slavně z dálky do dáli
praporem zavlál svět.
A sníh ti tehdy roztál na rtu,
neb před vojáčkem, jejž v jeden den
postavili na ztracenou vartu,
aby tam smutkem byl těžce postřelen,
život svou vlajku sklonil naposled —
Hvězdy ve vlnách, 1924
Žhavým paklíčem ses vloupal
neviditelný lupiči
Místo srdce zavrtal jsi do skal
Ani lišejník tam nevzklíčí
Ale nadarmo a bez odměny
sladký zákeřníku neloupils
Vzdech jak balvan vylomený
Protrh spodní pramen slz
Trhal jsi mi srdce vražedníku
střelným prachem svým
Uloupils jen povzdech díků
za štěstí být tebou vražděným
Cesta pěšky, 1937
Bílá
očím a srdci a smyslům jsi zasvítila,
obláček bílý,
který si oči a smysly a srdce na nebi vyprosily,
aby jim dolů na zem spad
pro jejich čistý a krásný hlad.
Bílá jsi ležela v zeleni, jak prostřel ji les,
na skráni
svatozář lásky a oddání,
v očích sen modravých rájů,
v úsměvu hlubinu
stříbrných tajů.
Den a noc, 1931
Měl jsem rád dívku,
byla to dcera milovníka květin U svaté matky,
ale její rodiče bránili jí v lásce,
zapomeň, zapomeň na svého milence.
Poslal jsem jí čtyřlístek jetele,
první, který jsem našel,
milovala mé verše,
vlasy její s mými se dotýkaly.
Naše láska měla tolik společného s květinami,
potkali jsme se v květnu,
v červnu se líbali, rozloučili v září.
Svatozář, 1938
Jenom té nejlíbeznější,
nejnešťastnější
podejte své srdce,
šetřte láskou!
A jenom nejčistšímu,
nejpevnějšímu,
tomu, jenž nikdy nezradil sám sebe,
podejte své srdce,
šetřte láskou!
Těm jedině, kdo trpí,
jimž zrak vybledl touhou
jak úpalem dne chrpy,
dětem jen, jež mají pohled bílý,
jichž ruce ještě nikdy, nikdy, nikdy
nikomu na světě neublížily,
podejte své srdce,
šetřte láskou!
Od kolébky až do hrobu
svět podobá se hřbitovu,
protože v kámen a vítr sili
lidé svou lásku a pouště ji vpily –
jenom jednou, jednou pro dny všecky
podejte své srdce,
šetřte láskou!
Srdce a vřava světa, 1922
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že Přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Let šestnáct bylo jí. A umřela.
J. S. Machar
Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
Jak chladny tehda byly lilie!
Šla, rozjitřila a pak zapomněla.
Co je to platno, když mi nežije?
Vraždila. Ano. A pak zapomněla.
Jak zapomenout, když se zabije?
Je někdo mrtvý. Ona neumřela. –
Kdo mrtvoly jsi našel, pohřbi je!
A léta tomu jsou; kdes staré verše leží.
Je ještě krásný svět: je ještě láska svěží.
Co je to platno, když mně nežije?
A láska svěží je a láska zabije.
Chlad posměšný, hle, mají lilie.
– Kdos’ našel mrtvé, jdi, a pohřbi je! –
Marnosti, 1900
Ach, já jsem tě tak miloval,
tak horoucně jsem miloval,
že posud onu lásku ctím,
kterou jsem tobě v oběť dal
a nyní – srdce zůstaň stát,
tvá víra s láskou šly už spat.
A naděje a tužby mé –
já neměl nikdy naděje,
a slze moje poslední
tvá radost z očí zavěje,
nuž tedy, srdce, zůstaň stát,
co tvého bylo, šlo už spat.
Básně 2, 1865
Až umřem, staneme se květinami.
Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.
Věrný hlas, 1924
Pohnulo se jaro v srdci mém
jak nůž, který se v ráně obrací:
jsem láska, ale víc než láska rána jsem,
jež krvácí.
Můj spánek lehký je. Ale kdo probudí
ten sen, který se ze tmy ulomil,
zbloudilé střely hrot, zaryté do hrudi,
která nebyla cíl?
Pohnula se krása v srdci mém
jak pozdní početí, tak strašná a tak cizí,
jak v starém stromě jarem zmámeném
bušení mízy.
Ty cizí, cizí tak jak v krvi jed
po hadím uštknutí,
ty, smrti, lež a nerozkvétej v květ,
lež bez hnutí.
Hromnice hoří, 1939
Evangelium své lásky
psal jsem v kníhy černé,
kníhy černé – noci tmavé,
písmo – hvězdy věrné.
Čtěte je, a počne-li snad
zhasínat hvězd plamen,
vězte, že je s mojí láskou
dávno, dávno amen!
Knihy veršů, 1873
Zas v hustém listí tmavý hrozen kyne,
žár léta v jeho zrna skryl se celý.
Ó kdož jste milovati zapomněli,
ó pojďte, dokud čas je, v loubí stinné!
Ku lásky hodům jeseň tóny jiné
a barvy jiné má, ztich’ bzukot včely
ve plném úlu, ptáci oněměli;
snad proto těsněj šíj se k šíji vine.
Máj v lásce nesmělý byl hošík mladý,
a léto příliš divé nahým klínem
jen lákalo, však nezkojilo vášně.
Leč jeseň koketně své skrývá vnady,
co prohýříš jí v loktech prostopášně,
vše naučí tě zapomnít – svým vínem.
Sonety samotáře, 1885
Divoucí div to – bože můj,
co v lásce k nám se kloní!
Celý svět v ní by roztál se
a vše jen žije pro ni.
Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi –
ten sní a sní jen o ní.
A člověk tady na zemi,
než smrt mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká,
on žije a umírá pro ni.
Ba andělé tam na nebi,
když zpěv jim z harf se roní –
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!
Večerní písně, 1859
Láska, láska, láska,
važte ji, palte ji, mučte ji
a ona přece v světě zůstane,
svět nevymknete z jejích kolejí.
Láska, láska, láska
vždy znovu v mladém oku zaplane,
vždy mužná krev se za ni vyrosí,
vždy naděj vlije v srdce rozklané.
Láska, láska, láska,
ta o milost se vaši neprosí;
té dokud máme v žilách krůpěji,
ať vítězstvím se někdo honosí,
nuž můžete-li, zmučte, zabte ji!
Básně, 1875
Jako je cela vlhká, syrá,
která se věkům neotvírá,
v basaltu hutném vykutá,
jako je mnichu v prostřed cely
zhodnocen život promarnělý
jak jedna vratká minuta,
tak je mi marná láska k tobě,
jako by vlastní tělo v hrobě
složeno bylo za živa…
Cítím tvůj ret, jenž vane nocí,
kterak se mojí bezpomoci
strastně a stále usmívá.
Dědictví, 1923
Láska shořela jak tenká svíce,
která ve průvanu zaplála,
řek jsem jí, že necítím nic více,
ona hloupě pro to plakala.
Zaštkála, že obecně juž ví se,
že jsem u jiných juž býval dareba,
pravila, že jistě utopí se,
že jí více žití netřeba.
Rozběhla se a já osel za ní,
moh jsem klidně zůstat seděti,
o utopení že ani zdání,
moh jsem tenkráte juž věděti.
Hřbitovní kvítí, 1857
Tajemství jara v zraku čistém spočívá,
blouznivém, velkém, nevědomém ještě,
když o lásku zem slunce prosívá
i bouřlivé, ty kruté, přelétavé deště.
Je jiná láska léta. Všeho vědomá,
všech ztrát, co zraje v ní a co jí zvadá.
Žár, jenž vše objal, krajin ticho má
i sytosť zeleně, mdlou, plavou plnost stáda.
A úsměv široký má dobrých žen
vrázčité dobroty, jež drobnou vryta zkratkou:
kdo dobrým stal se, je vždy zároveň
i sestrou, bratrem, otcem, rodnou matkou.
Rozjímání ranní i navečerní, 1920
Kdo může říci: „Láska je zlem?“
Je blaho i tenkrát, když raní.
My s korunou z hloží na čele jdem,
však s úsměvem
zpět zříme jen za ní a za ní!
Na nohách krev a na čele krev,
však v duších květ edenských fijal,
jas v očích a na rtu mystický zpěv
a každý z cev
dýchá zpět, od ní co přijal.
Kdo může říci: „Láska je zlem?“
Ten pravou moc její nezná;
dál drahou mléčnou na vzdory všem
s písní my jdem.
Smrt sama noc je nám hvězdná!
Okna v bouři, 1894
Ký cit tak bolně srdce mé provívá?
Ty hory v smutku samotny stojící?
Ty lesy ve snách věčných se kojící?
Či zvonku hlas, co po horách zaznívá?
Ten hlas, ten hlas, co kvílí krajinou?
Či řeka dolinami se vinoucí? –
Ó ne, mne jiný obraz obletuje,
Mne jiný sen v své tajno zasvěcuje;
Mne budí láska – v srdci zvuk hynoucí,
Zvuk ten, zvuk ten zajímá duši mou!
Proč truchlím? – Ach, mne všecko k žalu zove!
Ty hory vysoké se nemilují,
Ty lesy temnotou se obvinují,
Ty vlnky zajdou, připlynou-li nové;
Nadarmo zde se láska jeví má!
Když hlasu ozvěna odpověděla,
Sbor ptactva zděšen daleko zalítnul,
Jak žalostí by se mnou hvozd procitnul;
A přec ta země mi nerozuměla –
Jen pustý hrob za lásku mi chová!
Květy, 1937
A vždycky jen láska to byla a láska,
k níž ona v zášeří krbu se znala.
Na prahu člověk stál, srdce se třáslo:
Nelhala dneska? Či lhala?
Však v zrcadla odraz i trpké sny vklouzly,
a v pohyb paže leh’ útočný strach.
Dveře jsem zavřel. Snad jsem se usmál.
Smysly jdou v temnotách…
Diskretní světýlko korálků temných
prokmitá záplavou spuštěných vlasů.
– Světýlko, zahřej mi dušičku dneska,
čekala nějakou spásu…
Nevím, co bylo to: srdce se třáslo.
A nevím, co bylo to: bouřil se cit.
Něčeho v životě bylo mi málo –
a mnoho, co nemělo být…
Plamínky, 1907
Divoký mák si natrhám
na poli zprahlém nejvíce,
pomněnky modré k němu dám,
jež u struh kvetou teskníce.
Na její lože nastelu
mák divoký, mák divoký!
Můj Bože, já tam nastelu
mák divoký, mák divoký!
Ať rdí se, cudná světice,
ať stud a vztek jí v tvář krev hnal!
Mák rudý rád mám nejvíce.
Vždyť krev jsem vždycky, vždycky dal!
Krvavě kvetla láska má,
jak krví plá má nenávist.
Umřela v krvi láska má.
Co slzami zrosila míst!
Ó ctnostná panno, světice,
můžete s pomněnkou si hrát!
Mák rudý rád mám nejvíce
a umím, umím pohrdat!
Pohádky krve, 1898
Potkal jsem ženu. V mladém roztoužení
vroucně se na mě usmála…
Já minul ji… Šel za mnou jiný –
usmál se též.
S ním tedy šla…
„Hle, láska!“ řekl jsem si, těžce poraněný,
„ta nejsilnější je jen pouhý hlad!
A když pak jedenkrát je hlad ten nasycený,
zvšednění přijde, klid a chlad…“
A já přec litoval, že minul jsem tu ženu,
že ač já nešel s ní, přec jiný kdos s ní šel,
i měl jsem duši hořce rozezlenu,
had žárlivosti v srdci zasyčel.
„Hle láska!“ řekl jsem si: „Má, jak oné ženy,
víc přec též není, nežli pouhý hlad –
tou onou ženou jednou nasycený
přešel by stejně v nudu, klid a chlad…“
Bolesti života, 1915
A láska lásku časem nepochopí.
Bolestí krutou vteřina se temní.
Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou…
Tma hrubých stínů osvětlením zjemní…
Žluť hájů plane… Pták se koupá v ní.
Je podzim krásný. Slunce plane kmeny.
Jdem do své meditace zabráni
v kraj životem i smrtí okouzlený…
Lze leccos nechápat… Háj zvadnul již,
však pták chce teprv zpívat… Slunce zašlo,
a my chcem někam přes hory a řeky,
my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo…
Mhy teplé modrý rozvěšují flór…
Jak listy žluté pod nohama chřestí…
Lze leccos nechápat,… žal srdcí věřících
a srdcí ubitých zoufalé štěstí,…
i to, že mroucí Duše milovat
by teprv chtěla… Přissát se a vtělit
do atomů, jež hoří světlem dnů
a jimiž krok a úsměv žití přelít…
Lyrika lásky a života, 1907